Na návrh skupiny 25 senátorů se Ústavní soud zabýval ústavností přechodného ustanovení zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech. Toto ustanovení retroaktivně od 1. ledna 2021 odebralo obcím a Státnímu fondu životního prostředí právo na část poplatku, který původci odpadu platili za ukládání odpadu na skládky podle předchozí právní úpravy, a který jim dosud odváděl provozovatel skládky. Soud zároveň posuzoval zpětné zrušení povinnosti provozovatelů skládek vytvářet finanční rezervu za část odpadu uloženého podle starších předpisů.
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn) návrhu zčásti vyhovělo. Ustanovení § 155 odst. 4 zákona o odpadech, jde-li o základní složku poplatku za ukládání odpadu podle § 45 odst. 1 téhož zákona, ve znění účinném přede dnem 1. 1. 2021, Ústavní soud zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv.
Podle dřívější právní úpravy musel původce odpadu hradit poplatek za uložení odpadu na skládku, a to i v případě, že byl zároveň jejím provozovatelem. Provozovatel skládky pak poplatek vybíral a odváděl oprávněným příjemcům – obci, na jejímž území se skládka nacházela, nebo Státnímu fondu životního prostředí. Výjimku tvořil odpad využívaný k technologickému zabezpečení skládky, za který se poplatek neplatil, avšak pouze do výše 20 % celkové hmotnosti uloženého odpadu za kalendářní rok.
Sporné přechodné ustanovení § 155 odst. 4 nového zákona o odpadech stanovilo výjimku z obecného intertemporálního pravidla, přičemž paušálně určilo, že původce odpadu za tuto kategorii odpadu neplatí poplatek. Fakticky tak zákonodárce zpětně zrušil poplatkovou povinnost za odpady převyšující zákonem stanovený roční limit a zároveň i nároky příjemců poplatků na jejich úhradu.
Další výjimka v § 155 odst. 5 nového zákona o odpadech se týkala povinnosti provozovatelů skládek vytvářet finanční rezervu. Pokud ji před 1. lednem 2021 nevytvořili, nemuseli ji doplňovat zpětně. Naopak, pokud ji vytvořili, mohli od uvedeného data volně nakládat s prostředky uloženými na vázaném účtu.
Zákonodárce tímto ustanovením zjevně usiloval o závazný výklad starého zákona do minulosti. Poslanecký pozměňovací návrh, který tuto změnu přinesl, vycházel z názoru, že předchozí úprava poplatků byla nejasná a potřebovala upřesnění. V rámci řízení před Ústavním soudem proto vyvstala otázka, zda je takové interpretativní zákonodárství ústavně přípustné.
Ústavní soud konstatoval, že pokud se zákonodárce pokouší zpětně regulovat minulá právní jednání s argumentem, že dřívější právní úprava byla nejasná, jde o ústavně nepřípustnou pravou retroaktivitu. Český ústavní pořádek tento postup nepřipouští, neboť zatímco soudy vykládají platné právo s účinky do minulosti, úkolem zákonodárce je vytvářet nové právo s účinky do budoucna. Pokud výklad staré právní úpravy neodpovídá politické vůli současných zákonodárců, mohou zákon změnit – ale pouze do budoucna.
Příjemci základní složky poplatku byly obce, které mají právo na ochranu proti zásahům státu do jejich majetkových práv, včetně oprávněného očekávání příjmů z poplatků. I kdyby bylo napadené ustanovení vykládáno jen jako prominutí dosud neuhrazených poplatků, ani tak by neobstálo. Zákonodárce zpětně odebral obcím část jejich pohledávek, což je v rozporu se zákazem retroaktivity a právem obcí na ochranu majetku. Proto Ústavní soud ustanovení zrušil.
Naopak ve vztahu ke Státnímu fondu životního prostředí soud návrh zamítl, neboť jde o státní instituci, a prominutí poplatku s retroaktivním účinkem, který má směřovat do státní pokladny, je obecně přípustné.
Zpětné zrušení povinnosti skládek vytvářet finanční rezervu pro určité druhy odpadu protiústavní není. Ústavní soud připomněl, že princip „znečišťovatel platí“ není součástí českého ústavního pořádku, a stát má právo volit mezi různými nástroji ochrany životního prostředí. Zda využije ekonomické nástroje, jako je uvedený princip, nebo jiné prostředky, je politickým rozhodnutím, do něhož soud nezasahuje. Proto v této části návrh zamítl.