Ústavní soud překonal právní názor dříve vyslovený Nejvyšším správním soudem ohledně lhůty k podání správní žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu, které bylo účastníkovi oznámeno ještě za účinnosti starého stavebního zákona (č. 183/2006 Sb.), ale žaloba proti němu byla podána až za účinnosti nového stavebního zákona (č. 283/2021 Sb.), který nově stanovuje kratší lhůtu v délce jednoho měsíce.
Podstatou posuzované věci je otázka, zda se v případě časového střetu staré a nové právní úpravy, stanovující délku lhůty pro podání správní žaloby, má nová právní úprava použít podle principu nepravé retroaktivity (retrospektivy) také na lhůty započaté ještě za staré právní úpravy, čímž dochází ke zkrácení již započaté lhůty, anebo zda se má nová úprava použít prospektivně až na lhůty započaté za účinnosti této nové právní úpravy. Stěžovatelce započala oznámením rozhodnutí správního orgánu dne 11. 6. 2024 plynout dvouměsíční lhůta k podání správní žaloby podle § 72 odst. 1 soudního řádu správního. Ještě než tato lhůta uplynula, nabyl dne 1. 7. 2024 účinnosti § 306 nového stavebního zákona, který v odst. 1 stanoví: „Žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, lze podat do 1 měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno.“ Na situaci stěžovatelky přitom nedopadalo žádné výslovné přechodné ustanovení. Správní soudy novou úpravu vyložily tak, že se nepravě retroaktivně (retrospektivně) vztahuje také na stěžovatelku. Přestože tedy stěžovatelce započala původně plynout dvouměsíční lhůta do 12. 8. 2024, ta se s účinností nové právní úpravy zkrátila na měsíc. Žalobu podanou dne 30. 7. 2024 tak správní soudy posoudily jako opožděnou.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. listopadu 2024, č. j. 3 As 183/2024-26, se měla nová, kratší lhůta pro podání žaloby uplatnit v každém soudním řízení zahájeném od 1. 7. 2024, a to i tehdy, pokud bylo žalobci oznámeno konečné rozhodnutí správního orgánu ve věci před účinností nového ustanovení o kratší lhůtě.
Ústavní soud dospěl k závěru, že řešení, které zvolily správní soudy, je v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud chybí přechodné ustanovení upravující vztah mezi starou a novou právní úpravou, je interpretace tohoto vztahu ponechána na soudech, které se musí řídit obecnými pravidly intertemporality. To však vede k méně předvídatelnému výkladu. I když se v takových případech obvykle uplatňuje zásada nepravé retroaktivity procesních norem, neznamená to, že její důsledky budou vždy v souladu s ústavními principy. Soudy jsou totiž i nadále povinny chránit základní práva a zajistit, aby výklad a aplikace právních norem nezasahovaly do jejich podstaty a smyslu.
V situaci vícero možných výkladů při absenci přechodných ustanovení jsou soudy povinny zvolit to řešení, které lépe šetří podstatu a smysl základního práva na soudní ochranu a na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Ústavní soud rovněž upozornil na specifický dopad nepravé retroaktivity v oblasti lhůt pro podání žaloby. Lhůta pro podání žaloby počíná běžet již dnem doručení rozhodnutí, proti kterému žaloba následně směřuje. Pokud bychom přijali výklad správních soudů, zpětně by se jím zkracovala lhůta, jejíž běh počal běžet před nabytím účinnosti normy obsahující novou, kratší lhůtu.
Správní soudy měly novou právní úpravu s kratší, jednoměsíční lhůtou uplatňovat pouze do budoucna. To znamená, že lhůty, které začaly běžet podle staré právní úpravy, měly zůstat zachovány. V důsledku toho měla být žaloba stěžovatelky považována za podanou včas.