Evropský soud pro lidská práva vydal dne 28. října 2025 rozsudek v případu týkajícím se udělení licencí k průzkumu možných nalezišť ropy jako fosilního paliva. Soud na podkladě toho upřesnil, jaké procesní povinnosti plynou státům z článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve vazbě na klimatickou změnu.
Dvě nevládní organizace – Greenpeace Nordic a Young Friends of the Earth (Nature and Youth) – a šest jednotlivců napadli rozhodnutí norského Ministerstva ropy a energetiky z roku 2016, kterým bylo uděleno deset licencí k průzkumu ropy třinácti soukromým společnostem v Barentsově moři. Po neúspěchu u vnitrostátních soudů se obrátili na Evropský soud pro lidská práva. Tvrdili, že stát nedostatečně zohlednil dopady klimatických změn na život, zdraví a kvalitu života a že v rámci rozhodovacího procesu nebylo provedeno dostatečné posouzení vlivů na životní prostředí (EIA).
Soud připomněl, že na rozdíl od věci Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a ostatní proti Švýcarsku se tento případ týkal především procesních povinností státu, nikoli povinností hmotněprávních. Soud se proto podrobně zabýval tím, jaké procesní záruky má stát poskytnout, aby zajistil účinnou ochranu práva na soukromý a rodinný život (článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) před závažnými nepříznivými vlivy spojenými s průzkumem a možnou následnou těžbou ropy jako fosilního paliva, resp. s emisemi s tím spojenými (včetně emisí ze spalování vytěžené ropy).
Soud shledal, že mezi udělením licencí k průzkumu a negativními dopady klimatické změny existuje dostatečně úzká souvislost (sufficiently close link), neboť průzkum je v Norsku právním i faktickým předpokladem těžby.
Soud dále dospěl k závěru, že stěžovatelé-jednotlivci (fyzické osoby) nebyli „oběťmi“ ve smyslu článku 34 Úmluvy. Neshledal, že by jednotliví žadatelé byli vystaveni vysoké intenzitě nepříznivým účinkům změny klimatu, které by se jich dotýkaly osobně, nebo že by existovala naléhavá potřeba zajistit jejich individuální ochranu. Jejich stížnost byla proto prohlášena za nepřípustnou ratione personae.
Naopak soud uznal, že obě nevládní organizace měly potřebnou aktivní legitimaci (locus standi) a že jejich stížnost spadala do působnosti článku 8. Obě nevládní organizace byly řádně založeny a podle svých stanov sledovaly cíl ochrany lidských práv jednotlivců ohrožených klimatickou změnou. Jejich stížnost byla tudíž přijatelná.
Soud připomněl, že členské státy mají v oblasti ochrany životního prostředí a klimatu široký prostor pro uvážení, avšak jsou povinny poskytnout dostatečné procesní záruky, které tento prostor vyvažují. Opřel se přitom o řadu mezinárodněprávních dokumentů včetně poradních stanovisek Meziamerického soudu pro lidská práva a Mezinárodního soudního dvora, o nichž jsme informovali dříve.
Státy mají především procesní povinnost provést v dobré víře přiměřené, včasné a komplexní posouzení vlivů na životní prostředí (EIA), založené na nejlepších dostupných vědeckých poznatcích, ještě před povolením potenciálně nebezpečné činnosti, která by mohla mít závažné nepříznivé důsledky pro práva jednotlivců chráněná článkem 8 Úmluvy (an adequate, timely and comprehensive environmental impact assessment in good faith and based on the best available science). Veřejné konzultace musí probíhat v době, kdy jsou všechny varianty stále otevřené a kdy lze reálně zabránit emisím u zdroje.
V případě záměrů týkajících se těžby ropy musí EIA zahrnovat také kvantitativní vyjádření očekávaných emisí skleníkových plynů, a to včetně emisí z následného spalování vytěžené ropy v zemi těžby i v zahraničí (tzv. emise Scope 3) (a quantification of the GHG emissions anticipated to be produced (including the combustion emissions both within the country and abroad)).
Soud konstatoval, že proces vedoucí k rozhodnutí z roku 2016 nebyl zcela komplexní, neboť hodnocení klimatických dopadů, ekologických vztahů a okyselování oceánů bylo odloženo do pozdějších fází rozhodovacího procesu (zejména na úroveň plánů rozvoje a provozu).
Přesto, vzhledem k širokému prostoru pro uvážení a k vývoji domácí i evropské judikatury (včetně rozhodnutí Soudu Evropského sdružení volného obchodu, o kterém jsme informovali dříve), soud dospěl k závěru, že norský právní rámec poskytuje dostatečné procesní záruky, aby byly klimatické dopady plně hodnoceny v pozdější fázi povolování. Proto neshledal, že by v této věci došlo k porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života podle článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.