Evropský soud pro lidská práva (ESLP) dne 18. listopadu 2025 rozhodl ve věci Fliegenschnee a další proti Rakousku o nepřípustnosti stížnosti podané třemi jednotlivci a ekologickou organizací Global 2000. Stěžovatelé se domáhali, aby rakouský ministr hospodářství podle § 69 živnostenského zákona vydal vyhlášku zakazující prodej fosilních paliv (případně přijal jiné stejně účinné opatření), s odkazem na ochranu života a zdraví dle čl. 2 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Pařížskou dohodu a závazky EU. Rakouské orgány žádost zamítly pro nedostatek kompetence a neexistenci individuálního práva na konkrétní regulační zásah; správní soud i ústavní soud jejich závěry potvrdily.
ESLP odlišil hodnocení stížnosti ve vztahu k jednotlivcům a k nevládní organizaci. U jednotlivců zkoumal především splnění podmínek „statusu oběti“ podle čl. 34 Úmluvy v klimatických věcech, které vyžadují prokázání vysoké intenzity vystavení vážným dopadům klimatické změny a naléhavé potřeby individuální ochrany při absenci nebo nedostatečnosti rozumných ochranných opatření státu. Soud konstatoval, že stěžovatelé nepředložili dostatečné konkrétní a ověřitelné údaje o osobním ohrožení: druhá stěžovatelka odvozovala riziko pouze z mladého věku (dlouhodobá expozice), třetí stěžovatelka uváděla obecné ekonomické ohrožení zemědělské produkce suchem a první stěžovatel nedoložil tvrzené zdravotní obtíže (srdeční onemocnění, plicní infarkt, prodělaný infarkt). Za těchto okolností ESLP neshledal, že by jednotlivci splnili přísná kritéria pro uznání „oběti“ a jejich námitky posoudil (v kontextu čl. 8) jako nepřípustné ratione personae. Zároveň soud připomněl, že čl. 2 se v klimatických věcech uplatní jen při vážné, reálné a dostatečně zjistitelné hrozbě života s materiální a časovou blízkostí tvrzené újmy, což v tomto případě prokázáno nebylo; proto jádro posouzení přesunul pod čl. 8.
U nevládní organizace ESLP navázal na standard vytyčený v rozsudku Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a další proti Švýcarsku (GC, 9. 4. 2024): aby měla organizace aktivní legitimaci v klimatických věcech, musí být zákonně ustavena v dotčené jurisdikci, sledovat dedikovaný účel v ochraně lidských práv členů či dalších osob proti hrozbám klimatické změny, a být kvalifikovaná a reprezentativní ve vztahu k osobám skutečně vystaveným specifickým dopadům klimatických rizik. Ačkoli Global 2000 je v Rakousku formálně uznanou „environmentální organizací“ dle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (EIAA), soud konstatoval, že nemá k dispozici podrobné informace o stanovách a členské základně, které by potvrzovaly splnění testu reprezentativnosti ve smyslu ochrany konvenčních práv; přesto výslovně neřešil tuto otázku do důsledku, protože stížnost organizace považoval za zjevně neopodstatněnou z jiných důvodů.
Klíčovým bodem u organizace se stala problematika subsidiarity a prostoru uvážení státu. ESLP zdůraznil, že právo na ochranu podle čl. 8 v kontextu klimatické změny neznamená právo na konkrétní opatření podle volby stěžovatele (např. zákaz prodeje fosilních paliv vydaný právě ministrem hospodářství podle sektorového živnostenského předpisu). Stát má sice snížený prostor pro uvážení při stanovení cílů a závazků v oblasti klimatu, ale široký prostor při volbě prostředků, politik a operačních kroků k jejich dosažení. Nadto, v posuzovaném případě domácí soudy přesvědčivě vyložily, že požadované opatření spadá mimo kompetenci daného ministerstva v rámci ústavního vymezení „typických“ nástrojů živnostenské regulace. ESLP proto zdůraznil, že čl. 8 nelze interpretovat jako garanci práva domáhat se přesně určeného regulačního zásahu konkrétního orgánu na základě určitého sektorového zákona, obzvláště tam, kde kompetence takového orgánu absentuje.
Z hlediska materiální argumentace k nedostatečnosti rakouské klimatické politiky organizace odkázala zejména na zprávu rakouské agentury pro životní prostředí z roku 2023, podle níž stávající opatření nedostačují k dosažení emisních cílů do roku 2030. ESLP však upozornil, že pouhá citace takového závěru bez širšího doložení selhání státu v celkové regulační architektuře (cílová trajektorie ke klimatické neutralitě, sektorové milníky, průběžná aktualizace na základě nejlepšího dostupného poznání, důkazy o plnění, jednání včas a konzistentně) nepostačuje pro závěr, že stát překročil svůj prostor uvážení. Soud zároveň konstatoval, že organizace neprokázala využití či nedostatek jiných adekvátních domácích prostředků nápravy než jediné – žádosti o vyhlášku u ministra hospodářství – což dále oslabuje její tvrzení o porušení pozitivních závazků státu.
Výsledkem je, že stížnost jednotlivců byla odmítnuta jako nepřípustná pro nesplnění kritérií „oběti“ a nedoložení konkrétního, bezprostředního ohrožení chráněných práv, zatímco stížnost organizace byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, protože čl. 8 neukládá státu povinnost přijmout určité, stěžovateli vybrané opatření, a protože organizace nedostatečně prokázala, že Rakousko jako celek překročilo svůj široký prostor uvážení při volbě prostředků k dosažení klimatických cílů. Doplňkově soud konstatoval, že tvrzení třetí stěžovatelky o zásahu do majetkových práv dle čl. 1 Protokolu č. 1 trpí stejným nedostatkem konkrétnosti a prokazatelnosti jako její námitky pod čl. 8.