Evropský soud pro lidská práva se v rozsudku Tishkina proti Bulharsku (stížnost č. 4711/20) zabýval tvrzeným porušením práva na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku selhání státu přijmout účinná opatření proti zásahům třetích osob.
Stěžovatelka byla vlastnicí rodinného domu v oblasti Pernik, kde dlouhodobě probíhala nelegální těžba uhlí prováděná soukromými osobami. Tyto osoby vytvářely podzemní chodby i pod obytnými budovami, včetně domu stěžovatelky, což vedlo k postupnému narušení statiky stavby, vzniku trhlin, poklesům terénu a celkové degradaci konstrukce. Navzdory opakovaným podáním adresovaným různým orgánům veřejné moci – včetně místních orgánů, policie, ombudsmana a dalších institucí – nedošlo k zastavení nelegální činnosti. Dům se v důsledku těchto zásahů stal neobyvatelným a nenapravitelně poškozeným.
Na vnitrostátní úrovni se stěžovatelka domáhala náhrady škody žalobou proti obci Pernik. Soudy její nároky zamítly s tím, že obec nebyla podle platné právní úpravy odpovědným subjektem, případně že v mezích svých pravomocí učinila to, co bylo možné. Se stížností k Evropskému soudu pro lidská práva stěžovatelka namítala porušení práva na pokojné užívání majetku podle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i další ustanovení Úmluvy.
Vláda před soudem vznesla předběžné námitky, podle nichž stěžovatelka nevyčerpala účinné vnitrostátní prostředky nápravy, neboť měla žalovat stát nebo těžební společnost, a dále tvrdila, že stížnost byla podána opožděně, jelikož k zásadnímu poškození domu došlo již v roce 2015. Soud tyto námitky odmítl. Zdůraznil, že stěžovatelka zvolila prostředek, který se jevil jako rozumný a dostupný, zejména vzhledem k nejasnému rozdělení kompetencí mezi obcí, státními orgány a dalšími subjekty, a že po ní nelze požadovat zahájení dalších řízení s nejistým výsledkem. Zároveň konstatoval, že stěžovatelka poškození svého majetku dlouhodobě řešila prostřednictvím vnitrostátních řízení, a proto nelze běh lhůty posuzovat striktně formalisticky.
Ve vztahu k čl. 1 Protokolu č. 1 Soud kvalifikoval situaci jako zásah spadající do obecného pravidla ochrany pokojného užívání majetku, přičemž zdůraznil, že i v případech, kdy zásah pochází od třetích osob, může vzniknout odpovědnost státu z titulu pozitivních závazků.
Při aplikaci tříkrokového testu soud zkoumal, zda bulharské orgány (a) provedly komplexní posouzení nelegální těžby uhlí, při kterém identifikovaly postižené oblasti a povahu a rozsah škod, (b) přijaly rozumná opatření ke zmírnění zjištěných rizik, zejména ve stěžovatelčině oblasti, a (c) zavedly účinná opatření k potírání protiprávního jednání.
Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že Bulharsko nesplnilo svůj pozitivní závazek zajistit účinnou ochranu majetku stěžovatelky, neboť dlouhodobě tolerovalo nelegální činnost vedoucí k devastaci nemovitosti a nezajistilo ani preventivní, ani reparační mechanismy dostatečné k obnovení rovnováhy. Došlo tak k porušení čl. 1 Protokolu č. 1.
Ostatní námitky, zejména podle článku 8 a článku 13 Úmluvy, již soud samostatně neposuzoval, neboť jádro právního problému bylo vyčerpávajícím způsobem řešeno v rámci ochrany práva na pokojné užívání majetku.
Rozsudek má širší význam tím, že potvrzuje dřívější judikaturu, že státy nesou odpovědnost i za dlouhodobé nelegální aktivity soukromých osob, pokud selžou v přijetí včasných a účinných opatření. Zároveň zdůrazňuje, že ochrana majetku podle Úmluvy sice nezajišťuje absolutní ochranu proti vzniku jakékoli škody, avšak vyžaduje včasná, rozumná a fakticky účinná opatření tam, kde jsou rizika zřejmá a závažná.