Soudní dvůr Evropské unie se v rozsudku ze dne 26. února 2026 ve věci C-131/24, Umweltorganisation VIRUS a další proti Land Niederösterreich, zabýval výkladem čl. 5 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/147/ES o ochraně volně žijících ptáků, a to ve vztahu k otázce, zda lze při posouzení existence úmyslného vyrušování ptáků zohlednit opatření k jeho předcházení a zmírňování, a jakými důkazními prostředky lze prokázat účinnost takových opatření.
Spor v původním řízení vznikl v souvislosti s rozhodnutím o povolení výstavby dvouproudé silnice o délce přibližně 1,69 km, která má být připojením k rychlostní silnici S34 v částečně zalesněné oblasti jižně od St. Pöltenu v Dolním Rakousku. Žalobci – několik organizací na ochranu životního prostředí, občanská iniciativa a fyzické osoby – napadli povolovací rozhodnutí ze dne 12. listopadu 2019 u Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) s tím, že v dotčené oblasti se nacházejí hnízdiště ptáků hnízdících na zemi (skřivan polní, koroptev polní, křepelka polní) a že hluk z budoucího provozu, odhadovaného na přibližně 12 000 vozidel denně, povede k vyrušování řady druhů lesních ptáků, zejména strakapouda prostředního. Projekt obsahoval různá zmírňující opatření, mimo jiné omezení stavebních prací jen na vybrané měsíce roku a zachování starých stromů ve vzdálenosti nejméně 300 metrů od silnice na ploše 6,6 ha. Soudem ustanovení znalci dospěli k závěru, že při řádné realizaci těchto opatření nedojde k žádnému významnému vyrušování dotčených druhů, byť připustili, že nelze vyloučit dopad na jednotlivé jedince.
Předkládající soud položil Soudnímu dvoru dvě otázky: zaprvé, zda lze při posouzení existence úmyslného vyrušování ve smyslu čl. 5 písm. d) směrnice o ochraně ptáků zohlednit opatření k předcházení a zmírňování, a zadruhé, jaký důkazní standard platí pro prokázání účinnosti těchto opatření – zda postačuje řádně odůvodněný posudek soudního znalce, nebo zda je vyžadována objektivní vědecká dokumentace prokazující úspěšné uplatnění obdobných opatření v praxi.
K první otázce Soudní dvůr nejprve připomněl, že zákaz úmyslného vyrušování podle čl. 5 písm. d) směrnice o ochraně ptáků dopadá nejen na činnosti směřující přímo k poškození ptáků, ale i na činnosti, jejichž původce je s možností takového poškození srozuměn. Na rozdíl od zákazů obsažených v písm. a) a b) téhož článku je však zákaz vyrušování koncipován kvalifikovaně – uplatní se pouze tehdy, jde‑li o vyrušování významné z hlediska cílů směrnice, jimiž je zachování populací druhů volně žijících ptáků na dostatečné úrovni nebo jejich přivedení na tuto úroveň. Z tohoto pojetí Soudní dvůr dovodil, že rozhodným kritériem není dopad na jednotlivé jedince, nýbrž dopad na úroveň populace dotčených druhů, ledaže by populace byla natolik početně omezena, že by vyrušování jednotlivých jedinců mohlo ohrozit její zachování.
Z této kvalifikace pak vyplynul i klíčový závěr ohledně relevance preventivních a zmírňujících opatření. Pokud plánovaná opatření účinně zabrání vyrušování ptáků nebo je omezí natolik, že není významné z hlediska cílů směrnice, zákaz podle čl. 5 písm. d) se neuplatní; jejich existenci je proto třeba zohlednit již při samotném posouzení, zda projekt vůbec do působnosti tohoto zákazu spadá. Soudní dvůr výslovně odmítl argumentaci, podle níž by se měl uplatnit přístup zaujatý v rozsudku People Over Wind a Sweetman (C-323/17) v rámci výkladu čl. 6 odst. 3 směrnice o stanovištích, kde judikatura neumožňuje zohlednit zmírňující opatření ve fázi předběžného posouzení (tzv. screeningu). Toto omezení totiž souvisí s dvoufázovou strukturou posuzování podle směrnice o stanovištích, zatímco čl. 5 písm. d) směrnice o ochraně ptáků obdobné dvě fáze nezná, a vyrušování je tak třeba posoudit komplexně, s přihlédnutím k navrženým opatřením, již při jediném posouzení.
K druhé otázce Soudní dvůr konstatoval, že směrnice o ochraně ptáků neobsahuje pravidla pro dokazování v rámci přezkumu vyrušování. Na základě zásady procesní autonomie členských států tedy přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu, aby stanovil příslušná procesní pravidla, důkazní prostředky i požadovaný důkazní standard, a to při dodržení zásad rovnocennosti a efektivity. Ze zásady rovnocennosti vyplývá, že odůvodněnému znaleckému posudku nelze odepřít důkazní funkci, pokud je takový důkazní prostředek připuštěn v obdobných situacích podle vnitrostátního práva. Zásada efektivity pak vyžaduje, aby procesní pravidla v praxi neznemožňovala nebo nadměrně neztěžovala uplatňování unijního práva, což platí symetricky pro důkaz o existenci i o nedostatečné významnosti vyrušování.
Soudní dvůr dále zdůraznil, že posouzení rizik v oblasti životního prostředí musí v souladu s čl. 191 odst. 2 SFEU respektovat zásadu předběžné opatrnosti, což znamená, že příslušné orgány zohlední nejspolehlivější dostupné vědecké údaje a nejnovější výsledky mezinárodního výzkumu. Naproti tomu nelze požadovat, aby účinnost zmírňujících opatření byla prokázána výhradně vědeckou dokumentací osvědčující jejich úspěšné uplatnění v praxi, neboť taková dokumentace nemusí být vždy k dispozici, a takový požadavek by uplatňování unijního práva v praxi nadměrně ztěžoval.
Soudní dvůr proto rozhodl, že čl. 5 písm. d) směrnice o ochraně ptáků musí být vykládán v tom smyslu, že k úmyslnému vyrušování nedochází, pokud opatření uplatněná v rámci projektu umožňují zabránit jakémukoli významnému účinku, jenž by byl v rozporu s cíli této směrnice. Účinnost těchto opatření může být prokázána odůvodněným posudkem soudního znalce za podmínky, že je založen na nejspolehlivějších dostupných vědeckých údajích a nejnovějších výsledcích mezinárodního výzkumu; vědeckou dokumentaci o úspěšném uplatnění obdobných opatření v praxi naopak požadovat nelze.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. února 2026, VIRUS, C-131/24, je dostupný zde.
Připomeňme, že otázkou úmyslného vyrušování ptáků podle směrnice o ptácích se Soudní dvůr nedávno zabýval také v rozsudku ve věci Voore Mets a Lemeks Põlva, a to v kontextu kácení lesů.