Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 23. července 2026, č. j. 3 As 160/2025‑93, zabýval nároky na odůvodnění závazného stanoviska (souhlasu) orgánu ochrany zemědělského půdního fondu (ZPF) k trvalému odnětí půdy ze ZPF vydávaného pro řízení o umístění stavby.
Věc vzešla ze žaloby spolku proti rozhodnutí Městského úřadu Říčany o umístění stavby „Komerční plochy Čestlice“. Krajský soud v Praze rozhodnutí zrušil, neboť závazné stanovisko orgánu ochrany ZPF neobsahovalo odůvodnění souladu odnětí pozemků s § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně ZPF. Jeho jádrem byla fakticky jediná obecná věta, že orgán „posoudil žádost a shledal, že půdu lze trvale odejmout ze ZPF“. Proti rozsudku podali kasační stížnost žalovaný správní orgán i stavebník.
Nejvyšší správní soud obě kasační stížnosti zamítl. Připomněl, že při vydávání závazného stanoviska podle § 149 správního řádu se přiměřeně použijí ustanovení o náležitostech rozhodnutí. Závazné stanovisko musí být přezkoumatelné a musí z něj být patrné důvody, pro které bylo přijato.
Odmítl východisko stěžovatelů, podle něhož zařazení pozemku v územním plánu je určujícím kritériem předurčujícím výsledek posouzení. Zdůraznil, že na souhlas s odnětím půdy ze ZPF podle § 9 zákona o ochraně ZPF není právní nárok a nevytváří jej ani soulad s územním plánem. Orgán ochrany ZPF je vázán všemi kritérii § 4 zákona, jež se posuzují ve vzájemných souvislostech, přičemž zásadní je prokázání nezbytnosti odnětí, a vymezení pozemku v územně plánovací dokumentaci je jen jedním z hledisek.
Soud vyložil roli zásady kontinuity a ochrany dobré víry. Tyto zásady sice zavazují dotčený orgán, aby při aktuálním rozhodování vzal v potaz dřívější závěry, avšak chrání legitimní očekávání obcí, investorů a veřejnosti, nikoli dotčený orgán před plněním jeho povinností při hájení chráněného veřejného zájmu. Naopak – vzhledem k tomu, že mezi vydáním souhlasu k územně plánovací dokumentaci a individuálním rozhodováním o žádosti může uplynout řada let, během nichž může dojít k legislativním i faktickým změnám (soud připomněl, že půdy I. a II. třídy ochrany lze od roku 2015 odejmout jen převažuje-li výrazně jiný veřejný zájem) – mohou tyto zásady nároky na odůvodnění naopak zvýšit. Dotčený orgán musí posuzovat žádost optikou aktuální situace. Dospěje-li po porovnání místních i právních poměrů k závěru, že nedošlo k relevantním změnám, je legitimní, aby odkázal na závěry z územního plánování, avšak i tato úvaha musí být v závazném stanovisku přezkoumatelně vyjádřena, aby s ní účastníci mohli polemizovat.
Soud dále odmítl, že by nedostatky závazného stanoviska bylo možné zhojit jinde. Nepřezkoumatelnost odborného posouzení dotčeného orgánu nemůže nahradit obecný správní orgán ve svém rozhodnutí (závazné stanovisko musí obstát samo o sobě), ani ji nelze zhojit obsahem žádosti stavebníka a jejích příloh, nepracuje-li s nimi stanovisko konkrétně. Rovněž § 68 odst. 4 správního řádu se na závazná stanoviska neuplatní, neboť účastníci nemohou zasahovat do procesu jejich vydávání a s okolnostmi se mohou seznámit jen z jejich obsahu. Absence odůvodnění proto vždy způsobuje nepřezkoumatelnost.