Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. července 2026, č. j. 1 As 5/2025-49, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení ve sporu o možnost přestavby a přístavby rekreační chaty v chráněném ložiskovém území Sýkořice. Rozhodnutí přináší výklad § 18 a § 19 horního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2023) a odpovídá na principiální otázku, jaké stavby nesouvisející s dobýváním výhradního ložiska lze v chráněném ložiskovém území vůbec umístit – zejména zda je přípustná i stavba sledující ryze soukromý zájem. Nejvyšší správní soud se přitom výslovně přihlásil ke své starší judikatuře a odmítl restriktivní výklad krajského soudu.
Stavebníci získali společné povolení na přestavbu rekreační chaty ležící v chráněném ložiskovém území přibližně 80 m od těženého dobývacího prostoru, opřené o souhlasné závazné stanovisko krajského úřadu podle § 19 horního zákona. K odvolání těžební organizace však Ministerstvo životního prostředí postupem podle § 149 odst. 7 správního řádu změnilo závazné stanovisko na nesouhlasné s tím, že stavba je umisťována pouze v soukromém zájmu, nad nímž převažuje veřejný zájem na ochraně výhradního ložiska. Krajský úřad následně žádost zamítl. Krajský soud žalobu zamítl a zaujal výklad, podle nějž lze stavbu nesouvisející s dobýváním umístit v chráněném ložiskovém území jen v zákonem chráněném obecném zájmu; přitom se výslovně vymezil proti dřívějšímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2007, č. j. 1 As 58/2006-66, i proti stanovisku veřejného ochránce práv.
Nejvyšší správní soud tento výklad odmítl. Zdůraznil, že z právní úpravy nelze dovodit jednoznačný zákaz umisťování staveb nesouvisejících s dobýváním výhradního ložiska z čistě soukromých důvodů. Takový zákaz neplyne ani z § 16 odst. 2 horního zákona (jenž jen vymezuje chráněné ložiskové území jako území, kde by nesouvisející stavby mohly znemožnit či ztížit dobývání), ani z § 18. Klíčové je rozlišení jednotlivých ustanovení: podle § 18 odst. 1 platí základní pravidlo, že nesouvisející stavby lze v chráněném ložiskovém území zřizovat jen na základě závazného stanoviska dotčeného orgánu, přičemž toto omezení není – jak nesprávně dovodil krajský soud – pouhým „procesním aspektem“, nýbrž hmotněprávní podmínkou stavební činnosti. Vlastní procesní aspekty upravuje až § 19 odst. 1. Ustanovení § 18 odst. 2 pak zakotvuje výjimku z tohoto pravidla ve prospěch staveb, které je nezbytné umístit v území v zákonem chráněném obecném zájmu (u nichž se preference zájmů obrací a stanoví se jen povinnost narušit využití nerostného bohatství co nejméně), přičemž věta druhá tuto výjimku dále omezuje u vyhrazených nerostů podle § 3 odst. 1 písm. a) až d).
Z této systematiky Nejvyšší správní soud dovodil, že horní zákon připouští z obecného pravidla upřednostňujícího ochranu ložiska dvojí výjimku: ve prospěch jiného kvalifikovaného veřejného zájmu (cestou § 18 odst. 2) a ve prospěch zájmů soukromých (cestou zhodnocení konkrétních okolností v závazném stanovisku podle § 18 odst. 1). Sleduje-li stavba obecný zájem a je-li nezbytná, musí být umístěna za všech okolností. Postrádá-li tento prvek nezbytnosti, je rozhodné právě závazné stanovisko dotčeného orgánu vydané po projednání s obvodním báňským úřadem. Soukromý stavební záměr tak v chráněném ložiskovém území umístit lze, avšak výhradně na základě tohoto stanoviska.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. července 2026, č. j. 1 As 5/2025‑49, je dostupný zde.