Soudní dvůr rozsudkem ze dne 24. září 2026 ve věci C‑151/25 (Viaudret) odpověděl na předběžné otázky belgické Conseil d’État týkající se výkladu čl. 6 odst. 10 Aarhuské úmluvy. Podstatou sporu byla otázka, zda rozhodnutí, jímž se o deset let prodlužuje platnost povolení k provozování větrného parku původně vydaného na dvacet let, musí zahrnovat fázi účasti veřejnosti.
Spor vznikl mezi osobou bydlící v sousedství větrného parku v provincii Hainaut a Valonským regionem ohledně rozhodnutí, jímž příslušný úřad prodloužil dobu platnosti jednotného povolení k provozování parku (kombinujícího environmentální a stavební povolení) až do roku 2039. Původní záměr podléhal podle valonského práva posouzení vlivů na životní prostředí zahrnujícímu účast veřejnosti. Před rozhodnutím o prodloužení však žádný postup pro účast veřejnosti proveden nebyl, neboť to regionální právní úprava nevyžadovala. Region tento postup obhajoval mimo jiné snahou zabránit diskriminaci mezi povoleními vydanými před a po změně úpravy z roku 2016, tím, že se veřejnost k záměru mohla vyjádřit již při původním povolení, a tím, že nedošlo ke změně provozních podmínek.
Úvodem Soudní dvůr vymezil, že na rozhodnutí o prodloužení nedopadá směrnice 2011/92 EIA. S odkazem na svou judikaturu (rozsudky Brussels Hoofdstedelijk Gewest a Pro‑Braine) připomněl, že pouhé prodloužení platnosti stávajícího povolení, při němž nedochází k pracím ani zásahům měnícím fyzický stav místa, nelze kvalifikovat jako „záměr“ ve smyslu směrnice EIA. Otázku proto posoudil výlučně podle článku 6 Aarhuské úmluvy, jejíž ustanovení jsou nedílnou součástí právního řádu Unie.
Soudní dvůr rozlišil čtyři situace, v nichž článek 6 úmluvy vyžaduje uplatnění odstavců 2 až 9 (účast veřejnosti):
- rozhodnutí o povolení činnosti uvedené v příloze I Aarhuské úmluvy;
- povolení změny či rozšíření takové činnosti, které samo splňuje kritéria nebo prahové hodnoty přílohy;
- povolení jiné změny či rozšíření, jež může mít významný vliv na životní prostředí;
- přehodnocení nebo aktualizace provozních podmínek pro činnost podle čl. 6 odst. 10 Aarhuské úmluvy.
Bylo přitom nesporné, že původní povolení parku spadalo pod první situaci, neboť podléhalo posouzení vlivů s účastí veřejnosti. Soudní dvůr proto vyložil pojem „provozní podmínky pro činnost“ v čl. 6 odst. 10.
Jelikož Aarhuská úmluva tento pojem nedefinuje, je nutno vyjít z jeho obvyklého významu. Doba, na kterou je činnost povolena, přitom podle Soudního dvora představuje jednu z provozních podmínek pro činnost. Každé rozhodnutí, jímž se povoluje provozování činnosti po uplynutí původně stanovené doby, je proto aktualizací provozních podmínek ve smyslu čl. 6 odst. 10. Tento výklad Soudní dvůr odůvodnil mj. tím, že v průběhu času se může vyvíjet jak technologie relevantní pro činnost, tak prostředí, v němž je provozována, takže po uplynutí platnosti povolení může vyvstat otázka, zda lze vzhledem k cíli ochrany životního prostředí v činnosti pokračovat za dosavadních podmínek, zda je třeba je aktualizovat, či činnost ukončit.
Soudní dvůr dále zdůraznil, že výraz „v případech, kdy je to vhodné“ v čl. 6 odst. 10 Aarhuské úmluvy nelze vykládat tak, že umožňuje paušálně vyloučit účast veřejnosti ve všech případech aktualizace provozních podmínek. Vylučuje-li vnitrostátní úprava takové rozhodnutí z účasti veřejnosti paušálně (jako v projednávané věci), musí vnitrostátní soud posoudit, zda je namístě přiměřeně uplatnit odstavce 2 až 9, a to podle konkrétních okolností každého případu – s přihlédnutím k povaze činnosti, původní době platnosti povolení, délce prodloužení ve vztahu k této době a k vlivům činnosti na životní prostředí.
Soudní dvůr proto uzavřel, že čl. 6 odst. 1 a 10 Aarhuské úmluvy brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž je řízení o prodloužení povolení pro činnost uvedenou v příloze I úmluvy o deset let, původně vydaného na dvacet let, vyloučeno z požadavku účasti veřejnosti.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. září 2026, Viaudret, C‑151/25, je dostupný zde.