Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/25 zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, případně jeho části upravující hygienické limity hluku ve venkovním prostoru. Zabýval se především tím, zda postupné rozvolňování hlukových limitů nezasahuje do práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud vyšel z pozitivního závazku státu chránit jednotlivce před nadměrným hlukem. Pro jeho posouzení použil modifikovaný test racionality, který má čtyři kroky: (1) vymezení esenciálního obsahu práva, (2) zhodnocení, zda je standard z něj plynoucí naplněn, (3) posouzení legitimity zájmů stojících proti pozitivnímu závazku a konečně (4) posouzení rozumnosti právní úpravy s ohledem na tyto protichůdné zájmy. Pokud by již ve druhém kroku minimální standard naplněn nebyl, následoval by přísnější test proporcionality.
V prvním kroku Ústavní soud konkretizoval esenciální obsah práva na příznivé životní prostředí ve vztahu k hluku jako ochranu před hlukem, který již znemožňuje naplnění základních životních potřeb člověka ve fungujícím ekosystému, například v míře bránící dlouhodobému poklidnému užívání domova a způsobilé poškodit fyzické a duševní zdraví lidí.
Ve druhém kroku dospěl k závěru, že současné hlukové limity tento minimální standard zachovávají. Zohlednil mimo jiné, že limity pro chráněné vnitřní prostory staveb zůstaly beze změny a že ochranu před hlukem poskytují také další právní nástroje, například požadavek pohody bydlení a soukromoprávní ochrana před imisemi. Navýšením některých limitů proto podle Ústavního soudu nevznikl stav, kdy by stát přestal zajišťovat naplnění základních životních potřeb.
Ve třetím kroku Ústavní soud shledal legitimní zájmy stojící proti pozitivnímu závazku státu. Nová úprava má zejména umožnit rozvoj veřejné infrastruktury a zahušťování sídel namísto jejich rozrůstání do volné krajiny a současně zjednodušit regulaci odstraněním komplikovaného institutu staré hlukové zátěže. Udržitelný rozvoj veřejné infrastruktury Ústavní soud označil za legitimní cíl.
Ve čtvrtém kroku pak posuzoval, zda zvolené řešení není nerozumným výsledkem poměřování protichůdných zájmů. Zdůraznil přitom, že mu nepřísluší nahrazovat odborné posouzení vlády vlastní vědeckou analýzou. Přihlédl mimo jiné k tomu, že změna limitů sama o sobě nezvyšuje intenzitu dopravy, nová úprava odstranila potřebu opakovaného udělování výjimek a české limity se negativně nevymykají evropskému srovnání. Úpravu proto označil za racionální, byť výslovně dodal, že tím neříká, že vláda zvolila řešení optimální.
Ústavní soud současně upozornil, že opakované rozvolňování hlukových limitů vytváří riziko postupného oslabování ochrany.
Soudkyně Lucie Dolanská Bányaiová a soudce Josef Baxa v odlišném stanovisku naopak dovodili, že meze práva na příznivé životní prostředí má stanovovat především zákonodárce a zákon musí vládě pro regulaci hluku poskytovat dostatečně jasné mantinely. Kritizovali rovněž absenci hodnocení zdravotních rizik a RIA a selektivní práci s odbornými podklady. Především nesouhlasili se závěrem, že nové limity zachovávají minimální standard ochrany: z výjimečného režimu staré hlukové zátěže se podle nich fakticky stal obecný standard, aniž bylo doloženo, že zvýšené limity neohrožují fyzické a duševní zdraví. Podle disentu měl být použit přísnější standard přezkumu (test proporcionality), v němž by úprava neobstála.
Nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2026, sp. zn. Pl. ÚS 1/25, je dostupný zde.