Tento článek zkoumá hlubinné úložiště radioaktivního odpadu (HÚRAO) jako strategický nástroj energetické suverenity a technologické odpovědnosti v České republice. Zařazuje HÚRAO do širšího kontextu jaderného palivového cyklu a zdůrazňuje jeho úlohu nejen jako bezpečného a udržitelného řešení pro nakládání s vysoce radioaktivním odpadem, ale také jako kritické infrastruktury pro zajištění dlouhodobé národní suverenity nad citlivými jadernými materiály. Článek představuje současný český právní rámec, včetně nedávno přijatého zákona č. 53/2024 Sb., a porovnává národní přístupy ve střední Evropě, se zvláštním zřetelem k Polsku, Slovensku a Německu. Zvláštní pozornost je věnována principu vyzvednutelnosti (retrievability), který odráží možnost budoucího využití vyhořelého jaderného paliva a napětí mezi technologickou flexibilitou a imperativem konečného uložení. V závěru článek analyzuje dlouhodobé právní a regulatorní výzvy a zdůrazňuje potřebu transparentní správy, mezigenerační odpovědnosti a deliberativního modelu účasti veřejnosti. Argumentuje, že česká právní úprava se musí dále rozvíjet tak, aby do právního řádu, jenž musí fungovat v časových horizontech přesahujících několik generací, integrovala jak požadavky bezpečnosti, tak i legitimity.
This article examines the deep geological repository for radioactive waste (DGR) as a strategic instrument of energy sovereignty and technological responsibility in the Czech Republic. It situates the DGR within the broader nuclear fuel cycle, emphasizing its role not only as a safe and sustainable solution for the disposal of high-level radioactive waste, but also as critical infrastructure for safeguarding long-term national sovereignty over sensitive nuclear materials. The paper outlines the current Czech legal framework, including the recently adopted Act No. 53/2024 Coll., and compares national approaches in Central Europe, with particular reference to Poland, Slovakia, and Germany. Special attention is devoted to the principle of retrievability, which reflects the potential future reuse of spent nuclear fuel and the tension between technological flexibility and the imperative of final disposal. Finally, the article discusses long-term legal and regulatory challenges, highlighting the need for transparent governance, intergenerational responsibility, and a deliberative model of public participation. It argues that Czech legislation must evolve to embed both safety and legitimacy within a legal order capable of operating across time horizons spanning multiple generations.
Mgr. Jan Leichmann
Jan Leichmann je doktorandem na Katedře práva životního prostředí a pozemkového práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity.
