Článek mapuje historický a institucionální vývoj výběru lokality pro hlubinné úložiště vysoce radioaktivního odpadu v Německu a z něj plynoucí poučení pro českou právní úpravu. Ukazuje, že původní německý přístup založený na modelu „decide–announce–defend“ vyústil v dlouhodobou společenskou kontroverzi a faktické zablokování projektu (Gorleben), což po roce 2013 vedlo k restartu na „čisté mapě“ a k přijetí Standortauswahlgesetz. Zákon konstruuje vícefázový proces řízený BGE a dozorovaný BASE, s rozhodovací rolí Bundestagu a Bundesratu, přičemž těžištěm je deliberativní participace (Fachkonferenz Teilgebiete, Regionální konference, Rat der Regionen, Národní rada občanské společnosti). Autor hodnotí model jako legitimní a transparentní, současně však upozorňuje na jeho náklad v podobě výrazného časového prodloužení (realisticky až do 70.–80. let 21. století) a na rizika plynoucí z dlouhodobého meziskladování. V komparativní perspektivě článek doporučuje pro Českou republiku hybridní řešení: posílit zákonná participační a transparentní mechanismy po vzoru Německa, avšak současně udržet efektivitu povolovacích postupů tak, aby se minimalizovaly ekonomické i bezpečnostní externality prodlev. Text tak přispívá k debatě o rovnováze mezi demokratickou legitimitou rozhodování a praktickou realizovatelností klíčového infrastrukturního projektu.
The article traces the historical and institutional evolution of site selection for a deep geological repository for high-level radioactive waste in Germany and derives lessons for Czech law and policy. It shows how the original German approach, rooted in the “decide–announce–defend” model, culminated in persistent social conflict and the effective stalemate of the Gorleben project, prompting a full restart on a “clean slate” and the adoption of the Standortauswahlgesetz (StandAG) in 2013. The statute establishes a multi-stage, learning process implemented by BGE and supervised by BASE, with final decisions by the Bundestag and Bundesrat, and places deliberative public participation at its core (e.g., Fachkonferenz Teilgebiete, Regional Conferences, Rat der Regionen, and the National Civil Society Board). While the model enhances legitimacy and transparency, the article cautions that it entails significant time costs—realistically pushing final site selection into the 2070s–2080s—and heightens risks and costs associated with prolonged interim storage. In a comparative perspective, the article advocates a hybrid solution for the Czech Republic: strengthen statutory participation and transparency mechanisms along German lines while preserving permitting efficiency to limit economic and safety externalities of delay. The contribution thus addresses the balance between democratic legitimacy and the practical deliverability of a critical infrastructure project.
Mgr. Jan Leichmann
Jan Leichmann je doktorandem na Katedře práva životního prostředí a pozemkového práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity.
