Rozsudek Soudního dvora ve věci Coillte Cuideachta Ghníomhaíochta Ainmnithe vs. Commissioner for Environmental Information se zabývá výkladem směrnice 2003/4/ES o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí, a to v kontextu žádosti podané anonymně nebo pod pseudonymem.
Irský High Court se formou předběžné otázky dotazoval, zda může být žádost o poskytnutí environmentální informace považována za platnou, pokud žadatel odmítne uvést své skutečné jméno a adresu, a zda v takovém případě může povinný subjekt žádost odmítnout. Spor vzešel z případu, kdy organizace Coillte (obchodní podnik působící v oblasti lesního hospodářství a částečně vlastněný irským státem) obdržela 97 žádostí o přístup k informacím o životním prostředí, které pocházely od anonymních žadatelů nebo žadatelů vystupujících pod pseudonymy vesměs inspirovanými filmovými postavami, měly totožný či takřka totožný formát a nebyla v nich uvedena fyzická adresa.
Soudní dvůr nejprve analyzoval pojmy „žadatel“ a „žádost“ ve smyslu směrnice 2003/4/ES a Aarhuské úmluvy. Směrnice ani Aarhuská úmluva nepodmiňují postavení „žadatele“ tím, že fyzická nebo právnická osoba požadující informace o životním prostředí bude identifikována uvedením jejího skutečného jména nebo současné fyzické adresy. Relevantní ustanovení nestanoví povinnost dotyčného žadatele uvést při podání žádosti své skutečné jméno nebo současnou fyzickou adresu, a tudíž ani povinnost členských států takové informace vyžadovat.
Při neexistenci ustanovení unijního práva, které by přesněji definovalo praktické podmínky přístupu k informacím o životním prostředí, je tudíž na členských státech, aby ve svých právních řádech vymezily podmínky, které jim umožní se ujistit, že žádosti o přístup k informacím o životním prostředí jsou skutečně podávány fyzickými a právnickými osobami a nejedná se o zneužití práva. Tyto podmínky však nesmějí být méně příznivé než ty, jimiž se řídí obdobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) ani prakticky znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity). Pokud jde o zásadu efektivity, Soudní dvůr poukázal na to, že sdělení skutečného jména či současné fyzické adresy dotyčného žadatele není takové povahy, že by v praxi znemožňovalo nebo nadměrně ztěžovalo výkon práva na přístup k informacím o životním prostředí přiznaného unijním právním řádem.
Směrnice 2003/4/ES ani Aarhuská úmluva tedy nevyžadují identifikaci fyzické nebo právnické osoby jejím skutečným jménem nebo současnou fyzickou adresou, ale nebrání vnitrostátní právní úpravě, která takovou identifikaci žadatele vyžaduje, jsou-li přitom dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity.