Dne 6. 5. 2025 vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek ve věci L. F. a ostatní proti Itálii (stížnost č. 52854/18). Jednalo se o stížnost 153 občanů Itálie, kteří namítali, že Itálie dlouhodobě nepřijala dostatečná opatření na ochranu jejich základních práv dotčených provozem slévárny (Fonderie Pisano) v Salernu. Stěžovatelé byli zčásti úspěšní, neboť soud shledal, že Itálie porušila jejich základní právo na ochranu soukromého a rodinného života podle článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Slévárna byla v provozu od roku 1960. Přinejmenším od roku 2006 však byla jako významný zdroj znečištění, mj. nebezpečných chemických látek včetně karcinogenních, považována za neslučitelnou s případnou rezidenční výstavbou v okolí. Územní plán z roku 2006 deklaroval cíl změnit charakter dotčeného území, slévárnu přemístit a umožnit namísto toho rezidenční výstavbu. K rezidenční výstavbě v okolí slévárny došlo, ale žádné konkrétní kroky k přemístění slévárny učiněny nebyly.
V roce 2016 zahájily příslušné orgány přezkum integrovaného povolení provozu slévárny. Navzdory různým důkazům o závažných negativních vlivech provozu slévárny na zdraví obyvatel v okolí slévárny neshledaly příslušné orgány, že by měl být provoz slévárny zastaven nebo podstatně omezen. Opakované kontroly slévárny sice odhalily řadu pochybení (včetně nedovolených úniků nebezpečných látek do okolí) a ve věci bylo i vícekrát vedeno trestní řízení, avšak ani to nevedlo k nápravě nebo výrazným sankcím.
Stěžovatelé brojili proti tomu, že Itálie nepřijala dostatečná preventivní ani následná opatření na ochranu života a zdraví svých obyvatel před negativními vlivy provozu slévárny. Ačkoli po roce 2006 umožnila Itálie rezidenční výstavbu v okolí slévárny, neinformovala obyvatele dostatečně o rizicích s tím spojených a nepřijala preventivní opatření k minimalizaci těchto rizik. Itálie rovněž měla pochybit tím, že účinně nereagovala na opakované stížnosti obyvatel či nevládních organizací.
Stěžovatelé namítali mj. porušení práva na život (článek 2 Úmluvy) a práva na ochranu soukromého a rodinného života (článku 8 Úmluvy). Evropský soud pro lidská práva však podobně jako v řadě dřívějších „environmentálních“ stížnostech věc posuzoval pouze prizmatem článku 8 (naopak k porušení práva na život podle článku 2 srov. Cannavacciuolo a ostatní proti Itálii: neoprávněné nakládání s odpady a porušení práva na život).
Soud na základě předložených důkazů dospěl k závěru, že ačkoli nebyla prokázána příčinná souvislost mezi emisemi škodlivých látek ze slévárny a konkrétními onemocněními, u obyvatel žijících v okruhu do 6 kilometrů od slévárny byly prokázány zvýšené hladiny např. těžkých kovů včetně rtuti. To postačovalo k tomu, aby soud považoval zásah do práva na ochranu soukromého a rodinného života za dostatečně závažný.
Dále soud připomněl, že z článku 8 Úmluvy plyne závazek států přijmout opatření k regulaci nebezpečných činností na svém území a dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi soupeřícími zájmy. Podle názoru soudu přitom Itálie této své povinnosti vzhledem k okolnostem nedostála. Došlo tedy k porušení základního práva stěžovatelů na ochranu soukromého a rodinného života podle článku 8 Úmluvy. Konstatování porušení tohoto práva stěžovatelů považoval soud za přiměřené zadostiučinění za způsobenou újmu, nepřiznal jim tedy přiměřené zadostiučinění v penězích.