Nejvyšší správní soud se zabýval podmínkami, za nichž smí správní orgán vyloučit odkladný účinek odvolání podle § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu. Věc vzešla z povolení jedenácti stavebních objektů dálnice D49 (stavba 4901 Hulín–Fryšták), u něhož Dopravní a energetický stavební úřad tento odkladný účinek vyloučil. Proti tomu brojil žalobou spolek na ochranu životního prostředí. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci napadený výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání zrušil. Nejvyšší správní soud však jeho rozsudek zrušil a žalobu sám zamítl.
Výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání nepředstavuje úkon předběžné povahy vyloučený ze soudního přezkumu podle § 70 písm. b) s. ř. s. Tento výrok má sice akcesorickou a dočasnou povahu, samostatně však mění účinky prvostupňového rozhodnutí a umožňuje jeho uplatnění před skončením odvolacího řízení. Odvolací orgán navíc zákonnost vyloučení odkladného účinku nepřezkoumává. Proto podléhá samostatnému soudnímu přezkumu.
Jádrem rozhodnutí je výklad pojmu „naléhavý veřejný zájem“ jako podmínka pro vyloučení odkladného účinku odvolání. Naléhavost obsahuje časový prvek – správní orgán musí objasnit, proč ochrana veřejného zájmu nesnese vyčkání do konce odvolacího řízení. Podstatné je přitom rozšiřující pojetí, které soud v této věci potvrdil: naléhavost nemusí vyplývat jen z hrozby budoucího rizika, ale může spočívat i v potřebě ukončit trvající stav, který má průběžné nepříznivé dopady na chráněný veřejný zájem a jehož odstranění by se zachováním odkladného účinku dále neúnosně oddalovalo. Mezi důležitým a naléhavým veřejným zájmem přesto nelze klást rovnítko.
Nejvyšší správní soud dále vymezil, co naléhavost sama o sobě založit nemůže. Nepostačuje obecná veřejná prospěšnost dálnice, objem již vynaložených veřejných prostředků, ani zařazení záměru mezi vyhrazené stavby podle zákona o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury či mezi veřejně prospěšné stavby podle zákona o pozemních komunikacích. Takové úvahy by totiž bylo možné bez podstatné změny použít prakticky u každé liniové dopravní stavby. Zákonodárce u těchto staveb zachoval obecné pravidlo suspenzivního účinku a jeho vyloučení vždy vyžaduje individuální okolnosti dané věci.
Rozhodujícím rozlišujícím prvkem soud shledal, že nešlo o povolení zcela nové stavby, nýbrž dílčích objektů doplňujících již realizovanou a k provozu bezprostředně připravenou dálnici. Devět z jedenácti objektů v době rozhodování již existovalo a bez dokončení zbývajících (mimo jiné krátké větve mimoúrovňové křižovatky a provizorního napojení) nebylo možné příslušný úsek zprovoznit. Za této situace spočívala naléhavost právě v potřebě ukončit trvající stav – přetrvávající dopravní zatížení okolní sídelní zástavby a s ním spojené negativní vlivy na životní prostředí, zdraví a bezpečnost obyvatel, které má zprovoznění dálnice zmírnit odklonem dopravy ze silnic nižších tříd.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2026, č. j. 6 As 154/2026-67, je dostupný zde.