Evropská unie přijala zcela nové nařízení o požadavcích na oběhovost při navrhování vozidel a o nakládání s vozidly s ukončenou životností. Nařízení navazuje na Zelenou dohodu pro Evropu a Nový akční plán pro oběhové hospodářství. Dosavadní směrnicovou úpravu, ponechávající prostor pro rozdílnou vnitrostátní transpozici, nahrazuje přímo použitelným nařízením s ambicí sjednotit celý životní cyklus vozidla – od projektování a výroby přes uvedení na trh až po zpracování po ukončení životnosti.
Stojí přitom na dvojím právním základě, na čl. 114 SFEU (vnitřní trh) a na čl. 192 odst. 1 SFEU (životní prostředí) ve vztahu k článkům 14 až 36. To členským státům zachovává možnost přijímat v oblasti nakládání s vozidly s ukončenou životností přísnější ochranná opatření podle čl. 193 SFEU.
Jádrem „designové“ části jsou tři skupiny povinností vázaných na schválení typu:
- Každé vozidlo typu schváleného od 1. září 2032 musí být zkonstruováno tak, aby bylo opětovně použitelné nebo recyklovatelné nejméně z 85 % hmotnostních a opětovně použitelné nebo využitelné nejméně z 95 % hmotnostních (čl. 4).
- Trvá zákaz olova, rtuti, kadmia a šestimocného chromu s výjimkami dle přílohy IV, nově doplněný o obecný požadavek co nejvíce omezovat přítomnost látek vzbuzujících obavy (čl. 5).
- Plasty obsažené v typech schválených od 1. září 2032 musí obsahovat nejméně 15 % recyklovaného obsahu z odpadu od konečného spotřebitele, u typů schválených od 1. září 2036 nejméně 25 %, přičemž alespoň pětina tohoto podílu musí pocházet z uzavřené smyčky, tj. z recyklace vozidel s ukončenou životností nebo dílů vyjmutých během fáze používání (čl. 6).
V oblasti rozšířené odpovědnosti výrobce nařízení navazuje na obecná pravidla čl. 8 a 8a rámcové směrnice o odpadech. Výrobci nesou finanční odpovědnost za náklady sběru a zpracování (čl. 20) a jejich finanční příspěvky se povinně ekomodulují (čl. 21) mimo jiné podle hmotnosti vozidla, míry recyklovatelnosti, demontážní náročnosti, podílu recyklovaného obsahu a přítomnosti sledovaných látek. Novinkou zásadního významu je přeshraniční mechanismus přidělování nákladů (čl. 22) pro situace, kdy se vozidlo stane vozidlem s ukončenou životností v jiném členském státě, než v němž bylo uvedeno na trh, což dosavadní směrnice neřešila.
Pokud jde o sběr a zpracování, nařízení zavádí bezplatné odevzdání vozidla s ukončenou životností posledním vlastníkem (čl. 24), elektronické osvědčení o likvidaci s unijním vzájemným uznáváním (čl. 25) a rozsáhlé povinnosti autorizovaných zpracovatelských zařízení, včetně povinného vyjmutí stanovených dílů před drcením (čl. 29) a zákazu skládkování neinertních frakcí drcení (čl. 34). Nové cíle (čl. 33) stanoví od 1. ledna 2030 minimálně 95 % opětovného použití a využití a 85 % opětovného použití a recyklace z průměrné hmotnosti vozidla bez baterií, doplněné od 1. ledna 2032 samostatným cílem recyklace plastů ve výši nejméně 30 %.
Praktickým těžištěm je rovněž nová úprava rozlišení mezi ojetým vozidlem a vozidlem s ukončenou životností (kapitola V a příloha I), jejímž cílem je omezit nezákonnou demontáž a vývoz nezpůsobilých vozidel do třetích zemí. Převod vlastnictví ojetého vozidla v rámci Unie proto vyžaduje dokumentaci prokazující, že se nejedná o vozidlo s ukončenou životností (čl. 36), a vývoz ojetých vozidel podléhá kontrolnímu režimu propojenému s celními orgány (čl. 38 a násl.).
Nařízení se použije zásadně od 1. září 2028, ale řada ustanovení se použije později.