Nejvyšší správní soud se zabýval přezkumem změny č. 7 územního plánu města Písek, kterou zastupitelstvo přijalo dne 6. února 2025 a která nabyla účinnosti dne 4. března 2025. Spornou otázkou bylo, zda je návrh Spolku pro Smrkovice na zrušení tohoto opatření obecné povahy přípustný za situace, kdy spolek v řízení o jeho vydání neuplatnil žádné námitky ani připomínky.
Jádrem právního problému bylo přechodné ustanovení § 323 odst. 9 nového stavebního zákona č. 283/2021 Sb., podle něhož se proces projednání územně plánovací dokumentace dokončí podle dosavadních předpisů, bylo-li přede dnem nabytí účinnosti nového stavebního zákona zahájeno veřejné projednání nebo opakované veřejné projednání. Nejvyšší správní soud musel posoudit, jaký právní režim dopadá na situaci, kdy „standardní“ veřejné projednání bylo zahájeno ještě za účinnosti starého stavebního zákona (dne 6. června 2024), avšak opakované veřejné projednání – jehož předmětem bylo právě sporné vypuštění omezení kapacity zastavitelné plochy Z.99 – proběhlo až po nabytí účinnosti nového stavebního zákona (dne 21. října 2024). Krajský soud v Českých Budějovicích v napadeném rozsudku dovodil, že pro celé řízení o změně č. 7 je určující datum zahájení „standardního“ veřejného projednání, a návrh proto věcně projednal bez ohledu na § 307 odst. 2 nového stavebního zákona.
Nejvyšší správní soud se s tímto výkladem neztotožnil. Zdůraznil, že § 323 odst. 9 nového stavebního zákona výslovně uvádí jako samostatný rozhodný okamžik i zahájení opakovaného veřejného projednání, přičemž tomuto slovnímu spojení musí být přiznán samostatný normativní obsah. Opačný výklad by tato slova v zákoně činil nadbytečnými, což nelze předpokládat u rozumného zákonodárce. Dospěl proto k závěru, že bylo-li opakované veřejné projednání zahájeno až po dni nabytí účinnosti nového stavebního zákona, dokončuje se celý zbývající proces pořizování územního plánu (nebo jeho změny) podle nové právní úpravy, a to včetně § 307 odst. 2, který jako podmínku přípustnosti soudního přezkumu stanoví, že navrhovatel musel v řízení o vydání opatření obecné povahy uplatnit alespoň některé ze svých důvodů, pokud tak učinit mohl.
Nejvyšší správní soud se tedy nepřiklonil k výkladu zastávanému komentářem k novému stavebnímu zákonu a metodickým sdělením Ministerstva pro místní rozvoj, které docházely k závěru, že zahájení „standardního“ veřejného projednání před 1. červencem 2024 určuje použití starého stavebního zákona pro celý zbývající průběh pořizování.
Přestože Nejvyšší správní soud takto dospěl k tomu, že návrh spolku byl nepřípustný podle § 307 odst. 2 nového stavebního zákona, odmítnutí návrhu by v konkrétním případě bylo v rozporu s ústavně zaručeným právem na přístup k soudu. Odpůrce totiž po celou dobu pořizování změny postupoval vědomě podle starého stavebního zákona, vyhláška o opakovaném veřejném projednání obsahovala poučení odpovídající starému stavebnímu zákonu, a navrhovatel tak měl legitimní důvod předpokládat, že jeho procesní pasivita v průběhu řízení nezakládá překážku soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud proto věcně přezkoumal veškeré kasační námitky, shledal je nedůvodnými a kasační stížnost zamítl.