Soudní dvůr rozsudkem ze dne 22. října 2026 ve věci C‑548/25, Dryade, odpověděl na předběžnou otázku belgické Raad voor Vergunningsbetwistingen týkající se výkladu čl. 6 odst. 3 směrnice Rady 92/43/EHS o stanovištích. Podstatou sporu byla otázka, zda lze určité kategorie plánů a projektů na základě předem stanovených kritérií a prahových hodnot systematicky osvobodit od povinnosti odpovídajícího („naturového”) posouzení.
Spor vznikl ohledně projektu odběru podzemních vod z hloubky 60 metrů s maximálním průtokem 175 m³ denně a 5 000 m³ ročně, umístěného přibližně 425 metrů od zvláštní oblasti ochrany. Podle vlámské úpravy spadá takový odběr do třetí třídy, a podléhá proto pouze oznamovací povinnosti. Povinnost provést odpovídající posouzení se přitom vztahovala jen na činnosti podléhající povolení. Město Peer oznámení vzalo na vědomí a žalující environmentální sdružení namítalo, že projekt měl být předmětem odpovídajícího posouzení, že použité kritérium okruhu poklesu hladiny o 1 cm nemá vědecký základ a že nebyly zohledněny kumulativní účinky dalších čtyř odběrů v okolí.
Soudní dvůr připomněl dvoufázovou strukturu čl. 6 odst. 3 směrnice: první fáze vyžaduje odpovídající posouzení, existuje-li pravděpodobnost významného vlivu na lokalitu, druhá podmiňuje schválení tím, že záměr nebude mít nepříznivý účinek na její celistvost. S odkazem na zásadu předběžné opatrnosti zopakoval, že nebezpečí významného vlivu je dáno, nelze-li je na základě nejlepších vědeckých poznatků vyloučit, a že čl. 6 odst. 3 obecně vyžaduje individuální posouzení plánů a projektů.
Jádrem rozhodnutí je výklad přípustnosti plošných výjimek. Soudní dvůr s odkazem na svou judikaturu (zejména Komise v. Belgie, C‑538/09) potvrdil, že členský stát v zásadě nemůže systematicky a obecně osvobodit některé kategorie plánů nebo projektů od povinnosti posouzení podle oblasti činnosti nebo zavedením ohlašovacího režimu. Takový režim je přípustný pouze jako výjimka, a to za podmínky, že vnitrostátní předpisy umožňují na základě objektivních skutečností s jistotou vyloučit, že jakýkoli plán či projekt podléhající tomuto režimu bude mít významný vliv na chráněnou lokalitu, ať samostatně, nebo v kombinaci s jinými plány a projekty.
Tuto podmínku vlámská úprava podle Soudního dvora nesplňuje. Zaprvé i projekt menšího rozsahu může mít významné důsledky, nachází-li se v citlivém prostředí. Ve specifickém kontextu využívání vod již Soudní dvůr uvedl, že odběr malých objemů vody sám o sobě nevylučuje významný vliv na sousedící chráněnou lokalitu, takže stát nemůže mít za to, že kategorie vymezené podle oblasti činnosti a rozsahu budou „již pojmově” mít málo významný dopad. Zadruhé zvolená kritéria a prahové hodnoty odkazují pouze na charakteristiky dotčeného projektu a neumožňují zohlednit další plány a projekty v dané lokalitě či jejím okolí ani jejich kumulativní účinky, ačkoli čl. 6 odst. 3 výslovně dopadá i na záměry, které mají významný vliv „v kombinaci s jinými plány a projekty”.
Soudní dvůr proto uzavřel, že čl. 6 odst. 3 směrnice o stanovištích brání vnitrostátní právní úpravě, která určité kategorie plánů nebo projektů na základě předem stanovených kritérií a prahových hodnot osvobozuje od povinnosti provést odpovídající posouzení, pokud tato kritéria a prahové hodnoty neumožňují na základě objektivních skutečností s jistotou vyloučit, že tyto plány nebo projekty budou mít pravděpodobně samostatně nebo v kombinaci s jinými plány a projekty významný vliv na zvláštní oblast ochrany.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. října 2026, Dryade, C‑548/25, je dostupný zde.