Soudní dvůr Evropské unie se v rozsudku ze dne 9. července 2026 ve věci C‑771/24, Fédération belge du stationnement a Interparking, zabýval výkladem směrnice 2001/42/ES o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí (směrnice SEA), a to ve vztahu k regulaci provozních podmínek parkovišť.
Věc vzešla z řízení před belgickou Státní radou (Conseil d’État), v němž se belgický svaz provozovatelů parkovišť a společnost Interparking domáhali zrušení nařízení vlády Bruselského regionu ze dne 25. února 2021, které stanoví obecné a zvláštní podmínky provozu parkovišť (mimo jiné podmínky užívání, údržby, dobíjecích bodů pro elektromobily, parkování jízdních kol, údržby vegetace, odvodnění, osvětlení, bezpečnosti a větrání). Nařízení bylo přijato bez předchozího posouzení vlivů na životní prostředí. Žalobci namítali, že jde o plán nebo program, který mohl mít významný vliv na životní prostředí, a měl proto být podle čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice SEA posouzen; region naopak tvrdil, že nařízení není plánem ani programem, neboť postrádá plánovací či programový aspekt – neurčuje, kde a v jakém počtu mohou parkoviště vznikat, a pouze stanoví pravidla pro jejich provoz.
Soudní dvůr připomněl, že ustanovení vymezující působnost směrnice SEA je třeba vykládat široce. Zdůraznil, že pojem „plány a programy“ ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice je definován výlučně dvěma prvky – orgánem, od něhož akt pochází, a právním základem jeho přijetí; tyto prvky jsou taxativní. Odmítl proto argumentaci, podle níž by akt musel navíc obsahovat plánovací či programový aspekt (tj. určovat přípustné využití území), aby pod tento pojem spadal. Takový dodatečný požadavek by nepřípustně zúžil působnost směrnice. Soud dále potvrdil, že ani normativní povaha aktu nevylučuje jeho kvalifikaci jako plánu nebo programu.
Ke kumulativním podmínkám čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice Soudní dvůr uvedl, že první podmínka (příprava pro některé z uvedených odvětví) je splněna již tím, že se akt daného odvětví týká. Parkoviště jako nezbytná infrastruktura pro dopravu přitom spadají do odvětví dopravy.
Druhá podmínka (stanovení rámce pro budoucí povolení záměrů uvedených v přílohách směrnice EIA) je splněna, odkazuje-li akt na takové záměry – parkoviště jsou uvedena v bodě 10 písm. b) přílohy II směrnice 2011/92/EU – a stanoví-li významný soubor kritérií a podrobných pravidel pro povolení a provedení jednoho či více záměrů, jež mohou mít významný vliv na životní prostředí, mj. co do umístění, povahy, velikosti a provozních podmínek. Soudní dvůr konkrétně v této věci poukázal na to, že pravidla nařízení Bruselského regionu o umělém osvětlení, odvodnění, dobíjecích bodech a parkování jízdních kol mohou mít vliv na životní prostředí, přičemž posouzení, zda jsou splněny podmínky čl. 3 odst. 2 písm. a) a zda tato pravidla mohou mít významný vliv na životní prostředí s ohledem na území Bruselu, přísluší předkládajícímu soudu.
Soudní dvůr proto uzavřel, že vnitrostátní úprava stanovící podmínky provozu parkovišť bez pravidel o jejich umístění či maximálním počtu musí být podrobena posouzení vlivů na životní prostředí, pokud je zaprvé zpracována pro odvětví dopravy nebo územního plánování či využití území a zadruhé stanoví významný soubor kritérií a podrobných pravidel pro povolení a provedení jednoho či více záměrů, které mohou mít významný vliv na životní prostředí.
K otázce, zda vnitrostátní soud může dočasně zachovat účinky přijatého aktu, pro který v rozporu s právem nebylo provedeno posouzení vlivů na životní prostředí, aby umožnil dodatečné provedení posouzení, Soudní dvůr zopakoval, že podle zásady loajální spolupráce jsou vnitrostátní orgány povinny odstranit protiprávní důsledky neprovedení posouzení (zpravidla pozastavením či zrušením aktu). Výjimečně, s ohledem na naléhavý zájem na ochraně životního prostředí, může soud účinky aktu zachovat, avšak pouze tehdy, umožňuje-li mu to vnitrostátní právo, je-li to nezbytné k zajištění transpozice jiného unijního předpisu o ochraně životního prostředí (zde směrnice 2018/844 o energetické náročnosti budov) a pouze po dobu nezbytně nutnou k nápravě porušení. Soud přitom vyjádřil pochybnost, zda by zrušení dotčeného nařízení vůbec vytvořilo právní vakuum, a uložil předkládajícímu soudu ověřit, zda by nebylo možné dočasně se vrátit k dřívější praxi, kdy příslušné orgány stanovily provozní podmínky individuálně v rámci každého povolení.