Ústavní soud v nálezu ze dne 17. června 2026, sp. zn. I. ÚS 143/26, zamítl ústavní stížnost provozovatele autodromu v Mostě a potvrdil, že civilní soud může při rozhodování o sousedské žalobě na zdržení se hlukových imisí stanovit míru hluku přiměřenou místním poměrům přísněji, než jaká vyplývá z veřejnoprávních předpisů a kolaudačních rozhodnutí, aniž tím poruší ústavně zaručené právo podnikat a právo na ochranu vlastnictví.
Věc vzešla ze sporu, v němž se sousedé autodromu domáhali, aby se provozovatel zdržel obtěžování hlukem z provozu motocyklů a automobilů pronikajícím na jejich pozemek. Krajský soud v Ústí nad Labem žalobě vyhověl: po doplnění dokazování dovodil, že imise hluku z provozu autodromu jsou vyšší než ve druhově srovnatelné lokalitě, že provoz probíhá po většinu dnů sezóny (přibližně od dubna do října) a že jde o rušení v míře vyšší než přiměřené poměrům, jímž jsou sousedé podstatně omezeni v odpočinkovém a rekreačním užívání pozemku i v psychické pohodě. Imise soud neposoudil jako privilegované podle § 1013 odst. 2 občanského zákoníku, neboť žalobci ani jejich právní předchůdci neměli možnost se k úřednímu schválení provozu autodromu vyjádřit a ovlivnit je. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Provozovatel v ústavní stížnosti namítal zejména porušení práva vlastnit majetek a práva podnikat: soudem stanovené limity označil za likvidační a fakticky nesplnitelné, vytkl neprovedení testu proporcionality a nezohlednění dopadů do podnikání i veřejného zájmu na provozu autodromu; procesně namítal překvapivost rozhodnutí a porušení rovnosti stran (upřednostnění srovnání s okruhem Sachsenring před Masarykovým okruhem v Brně).
Ústavní soud stížnost zamítl. K hmotněprávním námitkám nejprve vyložil vzájemný vztah veřejnoprávní a soukromoprávní ochrany před hlukem. Hlukové limity veřejnoprávních předpisů představují plošnou regulaci s omezenou schopností reagovat na individuální situaci. Soukromoprávní zákaz imisí podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku (povinnost zdržet se hluku nepřiměřeného místním poměrům) proto slouží jako flexibilní doplnění tam, kde plošné nástroje nedokáží nastolit spravedlivou rovnováhu kolidujících práv. Veřejnoprávní limity jsou přitom jen pomocným, byť významným ukazatelem; orgány i soudy mohou dospět k závěru, že i při jejich nepřekročení jde s ohledem na místní podmínky o hluk nadměrný. Je proto v souladu s ústavním pořádkem, definuje-li soud konkrétními hodnotami, jaké imise jsou přiměřené místním poměrům, a uloží původci hluku povinnost přísnější, než jaká plyne z veřejnoprávní regulace. Stát tím naplňuje pozitivní závazky plynoucí z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zajistit účinnou ochranu obydlí před nadměrným hlukem.
K namítanému neprovedení testu proporcionality Ústavní soud uvedl, že z ústavního pořádku neplyne povinnost soudů test proporcionality vždy výslovně (takto formálně označený) provést. Podstatné je, aby zásah do základních práv obstál jako přiměřený, čímž se krajský soud obsahově zabýval. Právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny zaručuje výkon podnikatelské činnosti a to, že povinnosti a omezení neznemožní její hlavní účel, nezaručuje však právo na zisk. Soud provozovateli nezakázal provozovat autodrom ani polygon, pouze mu uložil zdržet se obtěžování nad míru přiměřenou místním poměrům. Tvrzení o likvidační povaze limitů přitom provozovatel nedoložil, zatímco srovnání s okruhem Sachsenring (kde je obytná zástavba ještě blíže) prokázalo, že lze přijmout technická a organizační opatření snižující hluk, aniž by to mělo likvidační efekt. Soud rovněž připomněl, že vlastnictví zavazuje (čl. 11 odst. 3 Listiny) a že určení „míry přiměřené místním poměrům“ je zároveň určením přípustné míry omezení vlastnického práva k pozemku, z něhož imise pocházejí. Právo vlastnit majetek přitom automaticky nechrání návratnost investic, která je z povahy podnikatelského rizika nejistá.
Ústavní soud odmítl i námitky o nemožnosti oddělit hluk z autodromu od okolního hluku (soud vysvětlil, že je to možné odlišením tzv. hlukového pozadí) a o nevedení dokazování konkrétně k polygonu (rozhodné není, na kterém pozemku hluk vzniká, tvoří-li pozemky funkční celek sloužící podnikání jedné osoby). Nepřisvědčil ani existenci veřejného zájmu na provozování autodromu: dílčí veřejné zájmy (sportovní akce, rozvoj místní ekonomiky) sice existují, nelze však veřejný zájem ztotožňovat s podnikáním konkrétní osoby, zvláště když jádrem obtěžování byly komerční soukromé jízdy během týdne. Procesní námitky soud rovněž odmítl – rozhodnutí nebylo překvapivé (smyslem poučovací povinnosti není „prozradit rozsudek“, přičemž provozovatel se ke klíčovým otázkám v řízení vyjádřil) a upřednostnění důkazního návrhu jedné ze stran samo o sobě neporušuje rovnost stran, je-li řádně odůvodněno.
Nález Ústavního soudu ze dne 17. června 2026, sp. zn. I. ÚS 143/26, je dostupný zde.