Krajský soud v Praze se v rozsudku ze dne 4. 2. 2025, č. j. 37 A 32/2024-249, zabýval skládkou sudů se styreny (styrenovými smolami) v Nelahozevsi.
Styrenové smoly v sudech na skládce jsou toxické a extrémně hořlavé ropné látky vznikající při výrobě styrenu. První chemické odpady byly na skládku navezeny v 60. letech 20. století, na konci 80. let byl prostor původní skládky zaplněn (bylo zde umístěno asi 8 500 sudů se styrenovou smolou). Tato část byla následně zahrnuta pískem za účelem vytvoření nového prostoru pro navazující skladování sudů s odpadem (byla vytvořena nová skládka). Na ní bylo ve čtyřech vrstvách uloženo přibližně 15 000 sudů. Na konci 90. let byly provedeny sanační práce spočívající v navezení zeminy na těleso skládky a její překrytí těsnicí fólií a geotextilií.
V důsledku nedokončení sanačních prací na skládce v současnosti dochází k úniku nebezpečných látek do okolí, což představuje mj. závažný zdroj ohrožení jakosti podzemních vod.
Skládka se styrenovými smolami představuje tzv. starou ekologickou zátěž. Její stav se ale značně zhoršil kvůli pochybení při sanaci skládky a vznikl havarijní stav.
Obec Nelahozeves vyzvala Krajský úřad Středočeského kraje a Českou inspekci životního prostředí, aby havarijní situaci řešily podle § 42 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona. Nikdo ale žádosti nevyhověl.
Proto následně dva vlastníci domovních studní v Nelahozevsi podali zásahovou žalobu (§ 82 s. ř. s.), neboť měli za to, že žalovaní Krajský úřad Středočeského kraje a Česká inspekce životního prostředí jsou nezahájením řízení o uložení opatření k nápravě nezákonně nečinní.
Soud nejprve navázal na judikaturu ve věci ŽAVES a na základě obsáhlých úvah shledal, že žalobcům svědčí aktivní procesní legitimace a je třeba jim v této věci umožnit přístup k soudní ochraně prostřednictvím zásahové žaloby.
Dále se soud zabýval otázkou, zda byli žalovaní nezákonně nečinní. V té souvislosti soud učinil následující závěry:
- Předmětem řízení před soudem nebyl postup státu při odstraňování staré ekologické zátěže ani řešení otázky, zda skládka v Nelahozevsi je, či není starou ekologickou zátěží. Žalobci se domáhaly ochrany proti havarijnímu úniku nebezpečných látek, který vznikl teprve po vzniku staré ekologické zátěže.
- Existence staré ekologické zátěže nevylučuje, že v souvislosti s ní může dojít k aktuální změně situace tak, že nastane havárie. Na překážku v projednávané věci tedy nebylo, že v roce 2003 bylo vydáno rozhodnutí o uložení opatření vedoucích k odstranění staré ekologické zátěže podle § 42 odst. 2 vodního zákona.
- Vodní zákon odlišuje dva typy havárií: havárie ohrožovací a havárie poškozovací. Ohrožovací havárie musí být déletrvajícím (nikoli jednorázovým) stavem, který nebyl nijak napraven. V této věci přitom bylo přinejmenším takové ohrožení prokázáno.
Soud proto žalobě vyhověl, určil, že se Česká inspekce životního prostředí a Krajský úřad Středočeského kraje nezahájením řízení o uložení opatření k nápravě závadného stavu spočívajícího v ohrožení vod v důsledku nedokončené sanace skládky sudů se styreny podle § 42 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb. dopouštějí nezákonného zásahu, a přikázal jim řízení zahájit do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Vzhledem k tomu, že podle § 42 odst. 1 vodního zákona má řízení o uložení opatření k nápravě vést inspekce nebo vodoprávní úřad, soud uložil povinnost zahájit řízení oběma žalovaným. Žalovaní se na základě zásady součinnosti a vzájemné spolupráce (§ 8 odst. 2 správního řádu) musí dohodnout, kdo z nich řízení zahájí, přičemž zahájením řízení u jednoho z těchto žalovaných přirozeně povinnost druhého žalovaného řízení zahájit odpadne.
Řízení nakonec dne 3. 4. 2025 zahájila Česká inspekce životního prostředí.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, č. j. 37 A 32/2024-249, je dostupný zde.