Správní soud v Bratislavě se v rozsudku ze dne 25. února 2026, sp. zn. 7S/29/2025, zabýval přezkumem zákonnosti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí Slovenské republiky, kterým byla povolena výjimka z druhové ochrany umožňující usmrcení osmi jedinců medvěda hnědého (Ursus arctos) a následnou držbu a přepravu usmrcených jedinců. Rozsudek se týká zásadních otázek aplikace § 40 zákona č. 543/2002 Z. z. o ochraně přírody a krajiny a článku 16 směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (směrnice o stanovištích).
Žadatelem o výjimku bylo Poľovnícke združenie Poludnica, kterému ministerstvo rozhodnutím ze dne 12. února 2025 (následně změněným rozhodnutím ze dne 3. dubna 2025) povolilo usmrcení osmi jedinců medvěda hnědého v katastrálních územích Iľanovo, Liptovský Ján, Liptovský Mikuláš, Okoličné a Závažná Poruba, na nichž byla vyhlášena mimořádná situace. Proti rozhodnutí podala správní žalobu Nadace AEVIS jako dotčená veřejnost, která namítala zejména nedostatečné zjištění skutkového stavu, absenci individualizované identifikace problémových jedinců, nepřezkoumatelnost závěru o neohrožení příznivého stavu populace a nedostatečné prověření alternativních řešení.
Správní soud v úvodu zdůraznil, že ustanovení směrnice o stanovištích jsou transponována do zákona o ochraně přírody a že čl. 16 odst. 1 této směrnice představuje výjimku ze systému přísné ochrany, kterou je nutno vykládat restriktivně. Důkazní břemeno k prokázání splnění všech podmínek výjimky nese orgán, který ji uděluje. S odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie soud připomněl, že každé rozhodnutí o povolení výjimky musí obsahovat přesné a náležité odůvodnění odkazující na podmínky stanovené unijní úpravou, a to i tehdy, je-li výjimka udělována podle § 40 odst. 3 písm. f) zákona o ochraně přírody, který odkazuje na vyhlášenou mimořádnou situaci.
Soud shledal důvodnou námitku absence individualizované identifikace problémových jedinců. Vymezení medvědů určených k usmrcení pouze podle váhové kategorie (a v jediném případě podle pohlaví) považoval za vágní a zaměnitelné, neboť umožňuje usmrcení jakéhokoli jedince splňujícího širokou váhovou kategorii, který se objeví ve vymezené zóně, aniž by musel vykazovat znaky synantropního či problémového chování. Soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu Slovenské republiky (zejména rozsudek sp. zn. 6Sžk/12/2019), která vyjmenovává možnosti přesnější identifikace, jako jsou stopy, pachové složky, monitorování pomocí obojků či fotopastí, identifikace fyziologických znaků (skvrny, zbarvení) nebo označení značkovacím střelivem. Žalovaný tyto možnosti nevyužil a ve správním spise se nenacházejí žádné fotografie z fotopastí, výpovědi obyvatel ani jiné důkazy, na něž rozhodnutí odkazuje.
Jako důvodnou soud vyhodnotil rovněž námitku absence kvalifikovaného prokázání neohrožení příznivého stavu populace. Tvrzení žalovaného o stavu populace medvěda hnědého vycházela z odborných stanovisek převzatých od Štátnej ochrany prírody SR a Správy NAPANT, aniž by žalovaný provedl vlastní dokazování či ověřil pravdivost tvrzených údajů; odkazované údaje navíc pocházely z období mezi lety 2000 a 2023 a nebyly aktuální ke dni vydání rozhodnutí.
Stejně tak shledal soud nedostatečným prověření existence jiné ekonomicky a technicky proveditelné alternativy: jediný úkon směřující ke zjištění kapacit chovných zařízení byl proveden ŠOP SR dne 8. října 2024, tedy ještě před podáním samotné žádosti, a žalovaný se na něj spolehl bez aktualizace ke dni vydání rozhodnutí o čtyři měsíce později. Soud zdůraznil, že usmrcení chráněného živočicha musí být vždy až krajní možností, je-li veškeré méně invazivní řešení nereálné nebo neproveditelné.
Na základě uvedených zjištění soud napadené rozhodnutí o výjimce zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozsudek má širší význam tím, že potvrzuje povinnost orgánu ochrany přírody postupovat při povolování výjimek restriktivně, individualizovaně identifikovat problémové jedince, opírat své závěry o aktuální a vlastní dokazování a vyhodnotit alternativní řešení v duchu unijní úpravy. Současně připomíná, že vyhlášení mimořádné situace nezbavuje správní orgán povinnosti splnit kumulativní podmínky § 40 odst. 2 zákona o ochraně přírody.
Rozsudek Správního soudu v Bratislavě ze dne 25. února 2026, sp. zn. 7S/29/2025, je dostupný zde.