Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 6. 2026, sp. zn. II. ÚS 3551/25, vyhověl ústavní stížnosti České republiky – Ministerstva životního prostředí a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, jimiž bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Věc vzešla z civilního sporu, v němž se obchodní společnost (vedlejší účastnice) domáhala po státu zaplacení částky přesahující 265 milionů Kč jako náhrady za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Náhrada měla kompenzovat „ztrátu šance“ uskutečnit podnikatelský záměr vystavět a provozovat dvě větrné elektrárny na pozemcích v k. ú. Větrov u Krásného Lesa, na nichž se nacházelo tokaniště tetřívka obecného (Tetrao tetrix), zvláště chráněného druhu. Přestože společnost disponovala pravomocným stavebním povolením, byla jí Českou inspekcí životního prostředí rozhodnutím podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb. zakázána stavební činnost a příslušný orgán ochrany přírody jí neudělil výjimku podle § 56 téhož zákona. Obecné soudy nakonec nárok co do základu shledaly důvodným s tím, že společnost měla legitimní očekávání odvíjející se od stavebního povolení, stanoviska EIA a naturového stanoviska.
Ústavní soud v prvé řadě shledal, že Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu, neboť řádně nevypořádal řadu otázek předložených v dovolání, na jejichž posouzení bylo napadené rozhodnutí založeno. Obecné soudy zejména dospěly k závěru o porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, aniž by se blíže zabývaly vztahem mezi odstavci 3 a 4 tohoto článku a otázkou, zda v dané věci nedošlo „pouze“ k omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny (podle něhož vlastnictví zavazuje a jeho výkon nesmí nad míru stanovenou zákonem poškozovat přírodu a životní prostředí), za které náhrada nenáleží. Ústavní soud připomněl, že čl. 11 odst. 4 Listiny nezakládá právo na náhradu za jakékoli zákonné omezení vlastnického práva, nýbrž dopadá pouze na kvalifikované zásahy, které svou intenzitou výrazně překračují meze vlastnického práva podle odstavce 3.
V rovině věcné pak Ústavní soud zpochybnil samotný základ, na němž obecné soudy postavily existenci legitimního očekávání. Zdůraznil, že ochrana životního prostředí a zachování přírodního bohatství představují legitimní veřejný zájem, který je natolik silný, že odůvodňuje i zásahy do vlastnického práva a podnikatelské činnosti. Pro existenci legitimního očekávání je nadto zapotřebí, aby jednotlivec disponoval konkrétním, vymahatelným a jasně založeným nárokem.
Ze skutkových okolností Ústavní soud dovodil, že vedlejší účastnice nemohla mít oprávněné legitimní očekávání, že svůj záměr uskuteční. Předmětné pozemky nabyla s plným vědomím, že se nacházejí v ptačí oblasti Východní Krušné hory zřízené k ochraně tetřívka obecného a jeho biotopu, že podle tehdejšího územního plánu nebyly k výstavbě určeny a že k realizaci projektu bude potřebovat výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody. O tuto výjimku dvakrát neúspěšně žádala. Po dvou nepravomocných zamítavých rozhodnutích orgánu ochrany přírody vzala žádost těsně před vydáním stavebního povolení zpět, přičemž zákonné omezení vlastníka podle § 50 zákona č. 114/1992 Sb. i povinnost vyžádat si před zásahem do biotopu tetřívka výjimku od příslušné Agentury ochrany přírody a krajiny (Správy CHKO Labské pískovce) trvaly i po vydání stavebního povolení. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že Česká inspekce životního prostředí byla oprávněna zakázat činnost podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb. i tehdy, byla-li povolena jiným orgánem podle jiných předpisů (např. stavebního zákona), neboť takové rozhodnutí povolovací akt neruší, ale vytváří zákonnou překážku jeho realizace.
Ústavní soud proto napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecným soudům, které se budou muset znovu zabývat jak vztahem mezi odstavci 3 a 4 čl. 11 Listiny, tak otázkou, zda vůbec byly naplněny předpoklady legitimního očekávání a kvalifikovaného omezení vlastnického práva zakládajícího nárok na náhradu.
Nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2026, sp. zn. II. ÚS 3551/25, je dostupný zde.